Píše kapitán II.

Dne 26.4.2012 psal kapitán poprvé, dnes píše znovu:

Teplý podzim se pomalu opřel o naše hole a golfová sezóna se blíží ke svému spánku. Mnozí z nás přejdou na simulátory, jiní se vrhnou na zimní aktivity a bagy nechají odpočívat v koutě. Slíbil jsem, že se pokusím svou první sezónu kapitána mužského týmu zhodnotit v krátkém článku. Dost možná by se dal označit za úvahu. Kapitánovat nebo trénovat jakýkoliv tým je vždycky sportovní i psychologická výzva. Nejinak tomu bylo i při mém vstupu do této role. Rozhodl jsem se, že do širší nominace postavím větší počet hráčů. Tak aby vzniklo určité konkurenční pole a také proto, aby se vytvořila širší skupina lidí zapojená do soutěžního golfu v Beřovicích. Dlouhodobý obraz slabšího zájmu ze strany velké členské základny je něco, co bych si přál změnit.

Úvahu lze rozdělit do několika části. Hráči, přístup a příprava, samotná klání.

Když se podívám na výběr možností, jak vybrat hráče do extraligového (dnes už prvoligového) týmu, dostáváme se do poměrně úzké skupiny lidí. Zatímco v některých klubech se i hráči s hcp pod 2 nedostávají do sestav, u nás je výkonnostních stálic jen pár. Proč tomu tak může být, asi nepatří úplně do veřejné úvahy a debaty. Z dlouhodobého hlediska je určitě nutné akcentovat přísun mladých talentů a jejich podporu. Vytvořit určitou návaznost TCM (tréninkového centra mládeže) na soutěžní týmy.

Velmi zklamán jsem byl přístupem některých členů výběru k osobní i skupinové přípravě. Nechával jsem si poměrně dlouhý odstup, ale tenhle pocit trpce zůstal. Za poslední 4 roky sleduji, jak strmě vzrůstá kvalita hráčů v nejvyšších soutěžích. A to s sebou nese jednu věc. Že úspěšní nebudou ti talentovaní, ale ti, kteří budou dřít (a budou talentovaní). Nechci samozřejmě házet všechny do jednoho pytle. Ale určitá pohodlnost a sebeuspokojení, popřípadě úplná ignorace převažovaly. Tady se vracím k nutnosti rozšíření základny a vlně mladých hráčů. Doufám, že se to podaří tak jako u nynějšího fantastického týmu děvčat.

Na závěr zůstávají samotné boje v poli. Tady musím říct, že jsem cítil největší nasazení a soudržnost týmu. Přestože hraní v Čeladné nás odtrhlo od podpory z klubu, výkony prvních dvou kol byly nad očekávání. Ve třetím kole na nás dolehl těžký kus reality. Osobně ho stále přisuzuji nedostatečné připravenosti. Jako by došly síly v motoru.

Přestože naše výsledky pátého a šestého kola v Sokolově byly naše nejlepší, ve srovnání s ostatními účastníky byly až na chvostu. Taková hra nám opět přiřkla play-out. Do Olomouce jsme jeli s odhodláním. Soupeř nás čekal těžký, ale vítězství bylo v našich možnostech i na olomouckém hřišti. Ovšem úvodní čtyřhry nás postavily do téměř neřešitelné situace. A osud byl zpečetěn.

Sestoupili jsme do první ligy a pro mě osobně to byla velmi trpká zkušenost. Nevzala mi chuť pokračovat, ale přiměla mě položit si spoustu otázek a opravdu se snažit hledat řešení, abychom se mohli příští rok vrátit do nejvyšší soutěže. Nebo najít cestu, která tam povede a v dalších letech nás tam udrží.

Nechtěl bych, aby článek byl příliš hořký, a proto přidávám na závěr ještě jednou gratulaci dívkám, které se dostaly do nejvyšší soutěže a svou pílí i neuvěřitelnými a uvěřitelnými výkony budou nám mužům motivací, jak po stránce hráčské, tak po stránce obdivu k ženám jako takovým. :-)

Jan "Ktačik" Valenta